Vzpomínka na Jaroslava Kirchnera

Jaroslav_Kirchner

V mé kanceláři zazvonil zvonek a já šel otevřít vchodová vrata. Za nimi stál pomenší chlapík s trochu řídkými vlasy a malýma zapadlýma očkama. Vypadal poněkud komicky ve svém modrém sáčku s červenými pruhy, zelinkavé košili a bílých kalhotách. Jeho styl oblékání vlastně často budil v lidech potřebu se zasmát.

„Ahoj, Tomáši,“ pozdravil mě.

„Dobrý den, už na Vás čekáme,“ odpověděl jsem mu a uvedl ho dál.

Byl to Jaroslav Kirchner, jeden ze stálých autorů Olympie, sportovní novinář, publicista a spisovatel, člověk s úžasným smyslem pro humor, který toho věděl o sportu víc než většina lidí. Jednat s ním nebylo občas jednoduché, jeho názory byly občas trochu mimo dnešní čas a představy o zpracování knih často mimo reálné možnosti, nicméně jako společník byl skvělý. Komentátor se z něj vlastně nestal jen kvůli drobnému zadrhávání. Vynahrazoval to tím, že mluvil pomaleji. Co mu chybělo na přednesu, to mu osud nadělil na písemném projevu.

Měl jsem možnost jako redaktor pracovat na několika jeho posledních knížkách, které vyšly u nás. Hokejové legendy, Desátý svátek hokeje, Euro 21. Dělal jsem s ním i na posledním projektu, který již nestačil dokončit. Chtěl spojit své dva již starší tituly o životech slavných českých sportovců, které chtěl vylepšit a doplnit o další. Nedostal se dál než za první desítku. Stále mám ten rukopis v počítači a uvažuji, kdy bude čas ho vydat jako vzpomínku na velkého sportovního novináře a spisovatele.

Jen pár týdnů před jeho smrtí se byl podívat za námi v kanceláři, pohublý a pobledlý, ale stále sršící humorem a nadějí, kterou mu dávali lékaři. Přinesl nám svoji knihu o Wimbledonu, který 20 let osobně sledoval z tribuny. Právě tam se také dozvěděl o své nemoci. Poté, co se mu na v Anglii udělalo nevolno, nechal se u lékařů řádně vyšetřit se vším všudy. Odhalili u něj akutní leukémii. Následovala řada vyšetření, ozařování, pobyt v nemocnici. Naposledy jsem ho viděl na oddělení Ústavu hematologie a krevní transfuze na Karlově náměstí. Seděl na lůžku napojený na spoustu hadiček a u ucha měl právě na telefonu jakéhosi sportovce, kterému s nadšením sděloval, že lékaři mu dávají nadějné vyhlídky. Ten telefon mu potom zvonil celou dobu, co jsme u něho byli na návštěvě. Všichni chtěli vědět, jak se mu daří. Přes veškeré naděje, kterým Jarda věřil, do několika týdnů zemřel.

Byl jsem přítomen na jeho pohřbu ve Strašnickém krematoriu. Pohřeb? Spíše velkolepá přehlídka hvězd českého sportu i české žurnalistiky. Bylo zde zastoupeno snad každé významnější odvětví českého sportu, počínaje hokejem a fotbalem a konče jeho milovaným tenisem. Přišli se s ním rozloučit nejen rodinní příslušníci, ale také jeho spolužáci ze žurnalistické školy. Velká síň byla tomuto davu truchlících málem malá.

Jaroslav Kirchner byl přes všechny své známosti a literární úspěchy velmi skromným člověkem, který si na nic nehrál. Nikdy ho neopouštěla dobrá nálada, vždy uměl dát do placu dobrý vtip. To byl Jaroslav Kirchner, jakého si pamatuji. Ať je mu země lehká a vzpomínka na něj u všech našich čtenářů dlouho živá.

Tomáš Hejna – propagace

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *